Charakteristika bouřek

Bouřka je dle meteorologického slovníku souborem optických, elektrických a akustických jevů mezi oblaky nebo mezi oblakem a zemí. Z toho lze laicky vyvodit, že bouřka jakožto konvektivní jev se skládá z vertikální oblačnosti typu cumulobimbus (Cb), v které se blýská a tím následně hřmí.

Rozdělení bouřek

 

Dle struktury

1.) Unicela – bouřka, tvořená jednou konvektivní buňkou. Většinou slabé projevy.

 

2.) Multicela – bouřka, tvořená více buňkami, které jsou spojeny v jednu bouřku. Větší multicely, trvající až několik hodin jsou po splnění kritérií označovány jako mezoměřítkový konvektivní systém (MCS) nebo jako mezoměřítkový konvektivní komplex (MCC).

• liniová – konvektivní buňky jsou spojeny do linie. Liniová multicela, vzniklá z konvektivních buněk podobného charakteru nazývaná squall line (SQL/QLCS) se vyznačuje výraznou húlavou a může být doprovázena i větrnou bouří, zvanou derecho. Zejména pak při radarovém odrazu, zvaném bow echo, kdy je patrné zakřivené uspořádání buněk do charakteristického tvaru luku.
• shluková – konvektivní buňky jsou uspořádány různě

3.) Supercela – bouřka, tvořená jednou mohutnou konvektivní buňkou, jejíž část (tzv. mezocyklóna) rotuje okolo své vertikální osy. Supercely jsou v USA největším producentem tornád. Supercely mohou mj. být pravostáčívé nebo levostášivé.  Tento typ bouřky byl donedávna brán jako jev pro Evropu velice ojedinělý. Moderní detekční technika a větší zájem veřejnosti o problematiku (pozorovatelé bouřek) v posledních letech však dokazují, že supercela i v našich zeměpisných šířkách rozhodně není jevem neobvyklým. Detekce supercell zavísí na prokázání rotace měřením radiálních rychlostí dopplerovským radarem nebo vizuálním pozorováním a dokumentací projevů.

 

• LP supercela – nejslabší typ supercely, může však produkovat velké kroupy. Srážkové pruhy nejsou pod základnou (slang. mothership) s wall cloudem viditelné.
• CS Supercela – klasická supercela, srářkové pruhy jsou umístěny v pravé části za wall cloudem. Klasické supercely produkují nejvíce tornád.
• HP Supercela – vyznačuje se extrémními projevy, silným krupobitím a límcem (shelf cloud), pod nímž je výhled zastíněn silnými srážkovými pruhy, v kterých lze vizuálně jen ztěží odhalit skryté tornádo. Wall cloud je ukryt ve srážkách.

Dle místa výskytu

Frontální bouřky – fronta je hranice mezi vzduchovými hmotami. Z laického hlediska si lze vzduchové hmoty představit jako „bubliny“, z nichž některé jsou studenější a některé teplejší. Tyto „bubliny“ (vzduchové hmoty) se vlivem tlakových útvarů různě přemisťují. Předěly mezi těmito bublinami jsou fronty, které tedy v praxi oddělují studený vzduch od teplého. Bouřky mohou vznikat na všech typech front.

• Bouřky studené fronty – bouřky jsou výrazné a organizované
• Bouřky teplé fronty – bouřky jsou méně výraznější
• Bouřky okluzní fronty –  bouřky spíše ojedinělé

Bouřky uvnitř vzduchové hmoty

1.) Konvekční – v médiích neodborně nazývané též jako „bouřky z tepla“. K nestabilnímu zvrstvení dochází prohřátím zemského povrchu slunečními paprsky.

2.) Advekční – vznikají, když se do vyšších vrstev troposféry nasune studenější vzduch nad teplejší v nižší vrstvě. Většinou po přechodu studené fronty.

3.) Kvazifrontální – bouřky, vznikající většinou v zimním období uvnitř studených vzduchových hmot. Svým charakterem se podobají bouřkám frontálním.

4.) Orografické – při vzniku hraje roli především uspořádání terénu. Bouřky vznikají na návětrných stranách hor. Typickou situací pro vznik je instabilní zvrstvení vzduchu bez dostatešné dynamické podpory.

 

Jak vzniká bouřka?

Při působení slunečních paprsků se ohřívá zemský povrch, čímž dochází k instabilnímu (také labilnímu, nestabilnímu) zvrstvení vzduchu. Teplý vzduch má menší hustotu a tak stoupá vzhůru. Sebou bere i vlhkost, která je nahromaděná v nižší vrstvě troposféry a přenáší jí do vyšší vrstvy (termická konvekce). Tím tvoří tzv. vzestupný proud (updraft). Na určité hladině, která je určená především teplotou rosného bodu dochází k přeměně „vynesené vody“ na oblačnost typu cumulus mediocris. Při dostatečné instabilitě a případné dynamické podpoře se tato oblačnost rozvíjí a vzniká oblak cumulus congestus, z kterého již mohou v určité fázi vypadávat první srážky (downdraft). Ty, které ještě nedopadají na zem se nazývají virga, dopadající se již nazývají praecipitatio. V této chvíli jev až do prvního blesku nazýváme přeháňkou. V další fázi již cumulus congestus přerůstá v cumulonimbus, který dosahuje hranice tropopauzy (předěl mezi troposférou a stratosférou). Hranice tropopauzy je ovlivněna obdobím. V zimě se většinou hranice tropopauzy pohybuje okolo 5-8 km. V letních měsícíh je to 15-18 a někdy v extrémních případech i 20 km. V letních měsících má proto bouřkový oblak daleko větší prostor k rozvoji a tím v něm probíhá silnější proudění. Po dosažení této hranice se bouřkový oblak rozlévá do stran a začíná mít vzhled tzv. kovadliny (incus, slang. anvil). V tuto chvíli je již výrazný i sestupný proud v podobně srážek a větru. V bouřkovém oblaku dochází k silným turbulencím a tzv. pyroelektrickému jevu, kdy se částice (krystalky), které o sebe třou zahřívají a ochlazují. Tím vzniká elektrický náboj. Kladně nabité zahřáté krystalky stoupají vzhůru do vrchních pater bouřkového oblaku (kovadliny), zatímco záporně nabité se pohybují v základně oblaku. Vlivem elektricky nabitých částic vznikají bleskové výboje, které se nejprve vyskytují v oblačnosti (CC) a poté i mezi oblakem a zemí. Blesk, který vychází z kovadliny je tedy logicky kladný (CG+) a ze základny záporný (CG-). V závěrečné fázi již nemá vzestupný proud potřebnou energii  a převažuje sestupný, čímž se bouřkový oblak začíná rozpadat a zůstává jen zbytek kovadliny v horní vrstvě.